...

Ze všeho nejdřív, hned ráno, přiletí stehlíci. Hodně stehlíků.

Může to způsobit mírné problémy, spojené se spoustou nadávek, protože stehlík je takový malý zuřivec a nikoho dalšího do krmítka nepustí.

Sedí a cpe se, dokud ho někdo nevyhodí. Slupky lítají do všech stran. Zbytek hejna musí hledat, jestli jim nehodil nějaký ten drobek na zem. Naštěstí je taková zima, že se kočky radši zdržují na topení a na snadno dostupnou svačinku zvysoka kašlou.

„Vedle světa, ve kterém žijeme, existují ještě jiné, paralelní světy. Ty do nich můžeš vstoupit, do jisté míry. Můžeš se z nich i šťastně vrátit. Když si ovšem dáš pozor. Jakmile totiž překročíš jistou hranici, návrat už není možný. Ztratíš cestu zpátky. Je to labyrint. Víš kde poprvé vymysleli labyrint?“

Vrtím hlavou.

„Na princip labyrintu přišli lidé poprvé, alespoň co současné znalosti sahají, ve starověké Mezopotámii. Věštívali tam osud z tvaru vyvržených zvířecích – nebo možná taky lidských – střev. Obdivovali jejich složitý tvar. Labyrint je v podstatě odvozený od střev. Jinými slovy, principy labyrintu si neseš už sám v sobě. A jim pak odpovídá i bludiště vnějšího světa.“

„Metaforicky,“ doplním.

„Přesně tak. Je to vzájemná metafora. Věci kolem tebe jsou jen obrazem toho, co máš v sobě. A co máš v sobě, je jen obrazem toho, co je kolem tebe. Kdykoliv se proto vydáš do labyrintu okolního světa, vydáváš se na cestu sám sebou. A to je mnohdy setsakra nebezpečná cesta.“

Haruki Murakami: Kafka na pobřeží

dobré ráno.

Den se opět (narozdíl ode mě) vyspal dorůžova, příroda milosrdně zakryla skládku sněhem.

Asi bych se měla přestěhovat, jinak budu mít na fotkách pořád ty dva stejné stromy, pořád tu samou skládku, pořád ty stejné střechy garáží...

 

Vím, že už jsem s tou námrazou trochu otravná, ale nemůžu si pomoct. Tento způsob podzimu se mi začíná líbit.

Tohle ranní vstávání mě jednou zabije. Jsem sova a že všeho nejradši bych nevylézala z postele před devátou.

Ranní vstávání a úprk na vlak mají ale i své výhody.

Třeba východ slunce.

Co se vám líbilo nejvíc?

No... Asi tohle ;-)

(pohled z Tetína dolů na řeku)

Vím, že bych v tomhle počasí neměla vylézat ven, že mi průdušky nepoděkují, že možná večer přestanu mluvit, že přijdu pozdě do práce, že... blablabla.

Ale taky vím, že potřebuju být chvíli sama, chvíli přemýšlet. Poslední dva měsíce jsem hodně četla, hodně studovala, hodně poslouchala, hodně diskutovala, ale někde mezi tím vším se mi vytratil život. Lapená v pavučinách rozumu.

Nejlíp se mi přemýšlí za chůze. V pohybu obecně. Zvláštní... Jít, bloumat, tancovat. A tak jdu z vlaku do práce pěšky. Přes bahno a staveniště a taky přes pěknou vilovou čtvrť. Není to daleko, asi čtvrthodina cesty, i s čekáním u semaforu.

Kolem mě kamery a nenápadní muži v autech, ale přesto zkouším fotit a doufám, že se mě nikdo nezeptá, co tady chci .

Mám ráda babí léto a jeho ranní mlhy. Studené, osvěžující, s příslibem slunečného dne. Paprsky světla mezi stromy.

Jiný druh mlhy je mlha tajemná, mlha psa baskervillského, mlha na blatech, plná osamělých postav a zvláštních bytostí.

A pak... pak je tu mlha dnešní noci. Těžká a tísnivá. Mlha strachu bez příčiny. Nejsou to obavy z temného průjezdu, není to dokonce ani ten iracionální pocit, že za mnou stojí příšera a pod postelí se schovává bubák. Mokrá lepkavá pavučina obav.

Mlha.