...

„Vedle světa, ve kterém žijeme, existují ještě jiné, paralelní světy. Ty do nich můžeš vstoupit, do jisté míry. Můžeš se z nich i šťastně vrátit. Když si ovšem dáš pozor. Jakmile totiž překročíš jistou hranici, návrat už není možný. Ztratíš cestu zpátky. Je to labyrint. Víš kde poprvé vymysleli labyrint?“

Vrtím hlavou.

„Na princip labyrintu přišli lidé poprvé, alespoň co současné znalosti sahají, ve starověké Mezopotámii. Věštívali tam osud z tvaru vyvržených zvířecích – nebo možná taky lidských – střev. Obdivovali jejich složitý tvar. Labyrint je v podstatě odvozený od střev. Jinými slovy, principy labyrintu si neseš už sám v sobě. A jim pak odpovídá i bludiště vnějšího světa.“

„Metaforicky,“ doplním.

„Přesně tak. Je to vzájemná metafora. Věci kolem tebe jsou jen obrazem toho, co máš v sobě. A co máš v sobě, je jen obrazem toho, co je kolem tebe. Kdykoliv se proto vydáš do labyrintu okolního světa, vydáváš se na cestu sám sebou. A to je mnohdy setsakra nebezpečná cesta.“

Haruki Murakami: Kafka na pobřeží