...

dobré ráno.

Den se opět (narozdíl ode mě) vyspal dorůžova, příroda milosrdně zakryla skládku sněhem.

Asi bych se měla přestěhovat, jinak budu mít na fotkách pořád ty dva stejné stromy, pořád tu samou skládku, pořád ty stejné střechy garáží...

 

Vím, že bych v tomhle počasí neměla vylézat ven, že mi průdušky nepoděkují, že možná večer přestanu mluvit, že přijdu pozdě do práce, že... blablabla.

Ale taky vím, že potřebuju být chvíli sama, chvíli přemýšlet. Poslední dva měsíce jsem hodně četla, hodně studovala, hodně poslouchala, hodně diskutovala, ale někde mezi tím vším se mi vytratil život. Lapená v pavučinách rozumu.

Nejlíp se mi přemýšlí za chůze. V pohybu obecně. Zvláštní... Jít, bloumat, tancovat. A tak jdu z vlaku do práce pěšky. Přes bahno a staveniště a taky přes pěknou vilovou čtvrť. Není to daleko, asi čtvrthodina cesty, i s čekáním u semaforu.

Kolem mě kamery a nenápadní muži v autech, ale přesto zkouším fotit a doufám, že se mě nikdo nezeptá, co tady chci .